Přátelé, známí?

Každý  víme jak důležité je mít po boku člověka, o kterého se můžeme opřít, kdykoli se mu svěřit. Všichni víme jak důležité je mít vede sebe někoho, kdo je tu pro nás v každé situaci, ve chvílích, kdy ho potřebujeme. Lidé dělají často chybu, že nerozlišují přátele od známých a pak už bohužel často brečí nad "vykopaným hrobem". Denodenně přicházíme do styku se spostou lidí, s některými si jen tak nezávazně povídáme, s jinými trávíme společné chvíle, hodiny...opravdu si myslíme, že tohle všechno jsou přátelé? Když se na to člověk s nadhledem, s jistým odstupem podívá tak zjistí, že přátel má jen pár. Tedy...mám na mysli ty opravdové. Ty, kterým jsme schopni říct naprosto vše, ty, kteří o nás vědí všechno a stejně nás mají rádi. Ty, co nás nikdy nezradily a my  nezradily je. Lidé mají tendence svěřovat se, vypovídávat se a zároveň si neuvědomují, že lidé jsou svině. A to lidé jsou, to jsme my všichni. To, že trávíme čas s lidmi, s kterými si rozumíme, máme společné zájmy a máme je rádi, to přece neznamená že v nich máme důvěru. Protože o tom to přece není, skutečnou důvěru máme jen v pár lidech. Jsou to PŘÁTELÉ. Někdo, koho znám dlouho a jsem schopna dát za něj ruku do ohně. Někdo, koho i když nějakou dobu nevidím, vždycky mě podrží. Čím víc člověk narazí, tím více si uvědomí stejně jako "chybami se člověk učí". Tyto nárazy z nás všech hloupých dělají moudřejší,nutí nás nepustit si k tělu každého a nebýt důvěřivý jako malé dítě, co se ještě nerozkoukalo.



Tereza Zemánková