Jana Čertíková,
Eleonora Maksymovych, Kristýna Řečínská
Hned na počátku školního roku nás
poctila návštěvou spisovatelka Petra Soukupová. Měli jsme možnost s ní strávit dvě
hodiny a ptát se jí na otázky, které nás zajímaly. A teď pár slov o ní: Petra
Soukupová (1982) je spisovatelka a
scénáristka. Získala cenu Jiřího Ortena za knihu K moři a Magnésiu Literu za
nejlepší knihu roku za Povídky zmizet. Její poslední vydaná kniha se jmenuje
Marta v roce vetřelce a nyní pracuje na další. Také se podílela na scénářích k
seriálům Comeback a Ulice.
Co Vás motivovalo k tomu, abyste napsala knížku K moři?
Dlouho jsem přemýšlela o tom, že
chci být spisovatelkou, ale nějak jsem se k tomu nedokopala, až jednou
přišel zlomový moment, kdy jsem potkala jednoho člověka, který mi přišel
neuvěřitelně příšerný, a tomu vyšla knížka. Tak jsem si řekla, když on, proč
bych to nedokázala já.
Baví Vás více psát knížky, nebo scénáře?
To se nedá tak jednoduše říci.
Scénář je lehčí a baví mě víc, ale potom ten výsledek… V tom je lepší ta
kniha.
Kterou knihu jste psala nejdéle?
Tak určitě Martu v roce
vetřelce. K Moři bylo psáno v dobrém období mého života a hlavně je
krátké. Marta už v dobrém období psána nebyla, ale vlastně jsem ji taky nepsala
tak dlouho.
Máte někoho, s kým svá díla konzultujete?
Tak první člověk, který to vidí,
je muž, se kterým momentálně žiju. Teď to mám tak, že když to dopíšu, ukazuju
to ještě třem lidem. Kamarád, kamarádka a kamarádka. Od jedné čekám, že mi
řekne věci k stylistice, od další čekám, že mi to jen pochválí.
Z rodiny to není nikdo, ti to čtou, až když je to vydané.
Chtěla jste být vždycky spisovatelkou?
No, tak ze začátku na základce
jsem si myslela, že bych mohla být výtvarnice, ale nakonec se ukázalo, že
v tom nejsem tak dobrá, i když jsem to měla hrozně ráda. Pak asi
spisovatelka. Byl to spíš sen, nic jsem pro to nedělala, až na FAMU a tam jsem
šla jen pro to, že jsem nechtěla být Filozofické fakultě, kde jsem studovala
předtím.
Vy jste zmínila, že vaše díla jsou hodnocena převážně kladně. Ale jak
snášíte negativní kritiku?
Kritici tak velkou moc nemají.
Jediný, kdo by mě mohl ovlivnit je asi nejspíš můj přítel a potom zčásti ta
jedna kamarádka. Když někdo napíše o mé knize něco ošklivého, tak mě to zas
tolik nemrzí.
Největší problém jsem měla asi
s jednou kritikou na Zmizet, která v sobě měla spoustu věcných
nepřesností. Což mě hrozně štve, protože to znamenalo, že to musel přečíst
narychlo. To mě tenkrát opravdu naštvalo.
Co děláte ve volném čase?
Ráda čtu, ale to mi časově
nevychází, dále mám ráda televizi, různé seriály a filmy. Docela dost ráda
chodím ven a ráda jsem běhala.
Kdybyste mohla někam odjet, ať na dovolenou nebo napořád, kam by to
bylo?
To je složité, protože hrozně
nerada cestuju a hlavně bych tam musela mít všechny ty lidi, co mám zde v ČR.
Ale jestli jde o to, které země se mi nejvíce líbí, tak je to Švédsko, Norsko,
mám ráda sever, lesy…
Vybavujete si nějakého středoškolského nebo vysokoškolského učitele, na
kterého si vzpomínáte?
Myslím, že na střední škole to
nebyl nikdo, měla jsem ráda zeměpisářku, byla to taková vtipná paní, která
hrozně hezky mluvila o zeměpise.
A na výšce si myslím, že bych
třeba dva mohla jmenovat, ale nemůžu říct, že to jsou lidi, které bych nějak
bezvýhradně obdivovala. Ale asi je to moje vina. Ve svém životě nemám moc lidi,
které bych vyloženě obdivovala.
Bavila vás vůbec literatura ve škole?
Ne, moc ne. Bavilo mě číst, ale
nebavilo mě biflovat se ty životopisy. Na střední jsem měla učitelku
literatury, která mě nesnášela, vždycky jsem měla radši jazyk.
Byla jste ve škole spíše miláček, nebo rebelka ?
Spíše ta rebelka.
Vy jste se zmiňovala, že se pokoušíte psát nějakou novou knížku.
Ano, je to vlastně o sestrách a
celá knížka je o cestě v autě. Nevím, jestli bych o tom měla mluvit. Jako
ráda bych to dopsala, ale ještě nemám ani polovinu.
Vymýšlíte název knížky jako první, nebo až na konec?
Snažím se to nechávat až na
konec, jako za odměnu. To je taková nejhezčí složka té práce.
Kterou knihu máte z těch, co jste napsala, nejraději?
Zmizet. Myslím, že je nejlépe
vymyšlená i napsaná. Člověk, když se na to podívá po nějaké době, tak tam vidí
ty chyby, ale zatím mi to přijde pořád dost dobrý. Je srandovní, že ta nejsmutnější kniha mi
přijde nejlepší a mám na ni nejlepší vzpomínky.
Jak trávíte svátky?
No, nemám ráda Vánoce a asi vůbec
nemám ráda tyhle věci. Žiju v nějaké ne úplně jednoduché situaci, takže to
vlastně musíme řešit, jak co bude a všichni se snažíme, aby to nějak tak vyšlo.
V Ulici píšete scénáře?
Ne, já jsem dramaturg, takže jen
opravuju. Kdysi jsem psala postavu pro seriál Ulice panu Hejlovi, ale to už je
dávno.
Jak vnímáte posun od tištěných knih ke čtečkám, k elektronickým knihám ?
Mně to nevadí. Já čtečku mám a
čtu z ní. Je to pohodlnější, hlavně když člověk jede na dovolenou. Nebo třeba
když je ta kniha moc tlustá, tak ji nechci sebou tahat, ale samozřejmě pokud se
mi ta kniha líbí nebo mi přijde zajímavá, tak ji chci mít doma jako takový ten předmět.
Je to daleko hezčí věc než to číst elektronicky.
Myslela jste si někdy předem o nějaké klasické knížce, že je pro vás
,,mrtvá“, a pak vás příjemně překvapila?
Ano, určitě. Ale to je takhle se
vším na střední škole, když si vzpomenu na svůj přístup k matematice, tak
je mi to teď vážně líto. Zdarma ten čas, který jsem tomu mohla věnovat, jsem
radši přemýšlela o svých věcech. Teď neumím z matiky nic a mrzí mě to,
protože si myslím, že je v životě důležitá. Teď by mi to přišlo zábavné,
chodit do školy a všechno se tam učit. Takhle to chodí i
v literatuře. Například nedávno
jsem to četla Jana Skácela, který mě zaujal a na střední si pamatuju, že mě to úplně
minulo.
Bylo zajímavé hovořit s Petrou
Soukupovou o jejích knihách, jejich vytváření, o jejím životě a úspěších, které
získala. Jsme rádi za její návštěvu a doufáme, že se na naší škole budou i
nadále dít další akce spojené s výukou.
