WTF is MBP?

V mnohých z nás dřímá umělecká duše. Častokrát se probudí třeba při hodině chemie, kdy na okrajích sešitu začnou vznikat díla o podobenství vyučujícího s Rimmerem z Červeného trpaslíka, nebo při snaze zkrátit si dlouhou chvíli čmáráním po stěnách veřejných toalet. Najdou se ale i tací, kteří básnění věnují více úsilí a se svou tvorbou veřejně vystupují. Jsou jimi členi nově vzniklého uskupení „Mladí básníci pražští“.

Skupina „Mladí básníci pražští“ vznikla před letními prázdninami z náhodného setkání literárních nadšenců z Budějárny a Resslovky 8, kdy se tito nadšenci rozhodli spojit své síly a vytvořit něco, co doposud nemá na české scéně obdoby. Vzniklo tak uskupení, které si klade za cíl přinést mladou poezii blíže lidem a vytvořit živou komunitu lidí se společnými zájmy.

Členy MBP jsou básníci a prozaici narozeni po Sametové revoluci. Za čtyři měsíce uspořádali již pět autorských čtení, jako hosté vystupovali na více než deseti kulturních akcích a pravidelně čtou v pražské MHD. Kromě toho mediálně podporují i jiné kulturní události, jako jsou „Zlatoválky“ či „Literární dílny“.

Aktuálně můžete MBP vidět 18. a 20. listopadu na celostátním básnickém festivalu „Den poezie“.

Na závěr bychom vás rádi pozvali na některou z akcí, a pokud byste měli zájem se k MBP přidat, neváhejte a napište na facebook skupiny „Mladí básníci pražští“.

Autor článku: Kristýna Hrdličková z časopisu GyBeat Gymnázia Budějovická

Podíleli se: Mattia Natale a Mikaela Rotaru

Pondělní šálek poezie

Po skoro dvou měsících se v Pondělí opět konala v prostorách studovny legendární Literární čajovna. Značný rozdíl oproti minulých sezeních spočívá hlavně v tom, že iniciativu přebírají studenti (například lidé ze semináře Literatury netradičně) naší školy, kteří budou číst místo profesorů, případně si někoho můžou pozvat na výstup.

Tuto školní sezónu premiérově zahájila Anastasia Barbanakova ze 4.D spolu se svým hostem Kamilem Hodáčkem, básníkem ze současné scény. Uvedla nás do obrazu, kdo vlastně tento mladý autor je a jak se seznámili. Jelikož se Nasťa ve svém volném čase také věnuje psaní, odpověď není moc překvapující. Tyto dvě osoby se poprvé střetly v pražské kavárně Jiný kafe a od té doby jsou v kontaktu.

Poté recitovala z jeho básnické sbírky pojmenované Tři čtvrtě na čtyřicet, která vyšla v nakladatelství Kampe. Slova se ujal i básník samotný a přečetl nám oblíbené kousky. Specifické na básních bylo, že neměly slovní pojmenování, ale jen číselná.

Když se dočetlo, následovala diskuse a Kamil byl uvalen do hromady otázek. Z těch jsme se dozvěděli, že jeho oblíbeným autorem je Allen Ginsberg z beatnické generace a kromě něj má rád i Charlese Bukowskiho. Mimo to je příbuzný básníka Vítezslava Nezvala. 

Během čtení bylo samozřejmě k dispozici občerstvení. Čaj a sušenky už jsou tu klasikou.
Zkrátka, odpoledne se vydařilo skvěle a Pondělí se alespoň díky tomu na chvíli zbavilo špatné pověsti. 

Doufám, že nebudete líní a dorazíte na příští čtení! Akce se bude konat dvakrát do měsíce a to už se dá stihnout, ne?


Na všechny fotky se můžete podívat zde. 
Autor fotek: Vitaliy Dovhanych

Kamilova sbírka básní.

 

Atmosféra v plném proudu.

 Hloubající posluchači.

Mikaela Rotaru

Karlův most aneb statistika toho, kolik lidí je ochotno si s vámi pořídit "selfie"

V rámci předmětu Mediální a jazykové kultury nám byl uložen úkol, abychom vymysleli nějaké téma na fotoreportáž.
Nás v tu dobu nenapadlo nic příhodnějšího, než se pokusit o amatérskou statistiku toho, kolik lidí se s vámi vyfotí, když na ně zničehonic zpoza Karlova mostu vybafnete. 
Nejdřív jsme se "hádali", kdo jako první osloví onoho vyvoleného, v konečném výsledku jsme se však zapojili zcela všichni.

Někteří se tvářili značně nedůvěřivě, jiní nápad naopak vřele přijali, přestože pak k našemu zklamání řekli, že nechtějí být nikde uveřejněni, takže máme ve výsledku o značný kus fotografického materiálu méně, ale doufám, že se vám i tak náš nápad bude líbit.
 

Možná to bylo tím počínajícím podzimem či se sešla taková shoda náhod, že jsme se při této fotografické misi setkali jen s pramálo jedinci oplývajícími dobrou náladou. Možná, že se nás prostě jen báli. A možná, že se nedokážeme už tolik bavit a být schopni pouliční recese jako dřív.
  

Ale jak to celé vůbec začalo? Sraz jsme měli kolem dvanácté hodiny, přičemž na fotografování jsme měli cca hodinu a půl. Z Resslovy ulice jsme došli pěšky až na Karlův most, kde jsme dostali rozchod. Skupinky se rozutekly na všechny strany a my nebyli výjimkou. Vyhlíželi jsme potenciální oběti a pomalu se připravovali na odmítnutí. Při hledání vhodných kandidátů jsme zároveň vyfotili i pouliční hudebníky a Karlův most v celé své kráse, obklopený množstvím turistů. 

Během pár minut došlo k prvním konfrontacím, povětšinou úspěšným, jenže postupně se to začalo zhoršovat a skoro nikdo se již fotit nechtěl. Nevyfotil se s námi jediný Čech, zato však spousta cizinců. Po marném uhánění jsme se odebrali k místu srazu a poté si to zamířili přímo domů, se získanou zkušeností navíc.

 Milé turistky a my.

 

Chlapci chtěli sólo fotografii.

David si našel novou kamarádku.

 

 Milé cizinky.

Vypadá to, že se jim v Praze líbilo.

 Pouliční hudebníci v akci.

 Karlův most v jeho celé kráse.

Mikaela Rotaru, David Svoboda, Petr Musil, Jaroslav Štola

Taje Českého rozhlasu

Zhruba před dvěma týdny jsme měli možnost podívat se s žáky MJK do Českého rozhlasu. Minulý školní rok už jsme takto navštívili i Českou televizi, takže to bylo pro nás příjemné navázání na předchozí exkurzi.
Jako obvykle když někam jdeme, jsme se sešli před školou ve dvanáct hodin a odtud došli pěšky až do Vinohradské ulice, kde sídlí funkcionalistická budova ČR. Nejprve došlo k malému nedorozumění, jelikož jsme tam chtěli jít ze špatné strany, nakonec jsme však jen přece dorazili na recepci. O pár minut později za námi přišla průvodkyně exkurze. 

Po schodech dolů jsme se dostali do prostoru, kde zrovna probíhala výstava o Romské kultuře, proto byly odstraněny židle a my si neměli kvůli tomu kam sednout, ale naštěstí byly fotografie Romů z různých míst a událostí tak zajímavé, že nám to nevadilo. Z místnosti určené pro expozici jsme se vydali do další, tentokrát posluchárny. 
V posluchárně jsme byli zasvěceni do historie ČR, viděli jsme krátkou prezentaci a slyšeli nějaké audiovizuální záznamy z minulosti, například z prvního velkoplošného vysílání, řeč prvního prezidenta Československé republiky - T. G. Masaryka, záznam z procesu s Miladou Horákovou (obětí justiční vraždy) a mnoho dalších zajímavých záznamů.

Během prohlídky se nás paní průvodkyně ptala na různé otázky a jelikož jsem byla aktivní, dostala jsem na památku tričko s logem ČR, což mě sice potěšilo, ale růžovou v oblibě nemám.
Teoretická část víceméně skončila, proto jsme se vydali vstříc dobrodružství v ČR.
Dobrodružství bohužel vyžadovalo absolvování spousty vyšlapaných schodů. Asi si říkáte, proč jsme nepoužili výtah? Kdysi byla v ČR obdobná exkurze té naší a při nastupování do starého (a ojedinělého) výtahu jakýsi žák tento technický skvost rozbil, proto se od té doby zakázala jízda výtahem, kromě zaměstnanců.

Procházeli jsme se patry, četli nápisy různých oddělení a čekali, co bude dál. Další zastávka bylo atrium ČR, které mě hodně zaujalo. V atriu byly umístěny přechodové můstky mezi novostavbami se skoro stovkou kanceláří a šestatřiceti studiovými místnostmi. Prostor obklopoval bez jakéhokoli obkladu jenom čistý, šedivý a neohlazený beton (jedná se o takzvané užití betonu v architektuře).
Atrium se považuje za umělecké dílo architekta a nejméně 70 let po jeho smrti se nesmí manipulovat s jeho prací. 
Znamená to tedy, že kvůli autorským právům se nesmí vůbec stavba více narušovat. Nicméně, nějaké drobné změny tam proběhly. Projektanti oživili atrium vznášejícími se bílými "vzducholoděmi", které celek atria změkčily a zároveň ho opticky snížily. Na zdi umístily plazivé rostliny, co oživily jinak minimalistickou betonovou plochu. Na druhé straně atria si můžou pracovníci ČR odpočinout u stolků, jejichž prostor se dá libovolně vymezit pojízdnou paravanou. Kromě toho jsme spatřili i Studio 1, jehož prostory byly interesantně vizuálně řešeny.

Na závěr jsme měli šanci podívat se do jednoho z nahrávacích studií, kde pustili pár nahrávek o tom, jak vše funguje. Kdo chtěl, mohl si zkusit vysílaný rozhovor. Skupina vybrala na to mě, přestože jsem se na nahrávání necítila. Ve finále to nedopadlo zas tak katastrofálně a alespoň jsme se dobře zasmáli.
Po mém hereckém "výkonu" jsme opustili prostory ČR a vydali se domů.

 Funkcionalistická budova ČR.

 Atrium před drobnou úpravou.

 Atrium po úpravě projektantů.

 

Prostory Studia 1.

 ČR a jeho vysílací stanice.

 

Mikaela Rotaru

168. Žofínské fórum

15.9.2014

V září měla část naší třídy možnost zúčastnit se každoročního Žofínského fóra na téma „Praha“. Poté, co jsme byli poučeni o formálnosti našeho oděvu, jsme se mohli přesunout do velkého žofínského sálu. Vzhledem k velmi vysoce postavené společnosti, co se týče ekonomického vzdělání, jsme se cítili poněkud nevítaně. Doprovázela nás však paní profesorka Vondrysková, která nám dala jasně najevo, že na správném místě jsme.

Krátce po začátku byli na podium uvedeni hosté. Letošním hostem byl Tomáš Hudeček, primátor hlavního města Prahy, dále Martin Dlouhý, radní hl. m. Prahy pro oblast zdravotnictví, sociální politiky a bydlení, ale také Vojtěch Petráček, předseda Pražské inovační rady.

Ústředním tématem bylo hlavní město Praha a vše, co se bezprostředně dotýká jeho současnosti a budoucnosti, rozvoje města, ekonomiky, dopravní infrastruktury, služeb atd.

Hlavní host Žofínského fóra, primátor Tomáš Hudeček, uvedl informace o snaze celé České republiky dostat se na průměrnou úroveň EU anebo ideálně nad ní. Ve svém vystoupení se také věnoval mimo jiné otázkám dopravy, výstavbě metra a plánovanému otevření tunelu Blanka.

Druhou část fóra tvořily dotazy od přítomných posluchačů. My jako studenti jsme se v tomto ohledu drželi stranou a raději jsme jen mlčky přihlíželi.

Záveřečným a pro nás velmi důležitým bodem byl raut, kde bylo možné promluvit na samotného pana primátora. Když odcházel, věnoval mně a mým kamarádkám jednoduché “nashledanou”, které na nás udělalo opravdu dojem. J

 

Zážitky z prázdnin

Myslím, že každý z nás má nějaké zážitky, které pro něho byly výjimečné, ale pro ostatní tomu tak

být nemusí. Proto si myslím, že psát sem nějaký můj letní zážitek by bylo naprosto zbytečné a možná

by si to ani nikdo nepřečetl. A hlavní přeci není, co jsme o prázdninách prožili a kde. Hlavní přeci je,

s kým jsme byli a jak jsme se při tom cítili.

V neposlední řadě je také další důležitou věcí, obzvláště pro nás, jakožto studenty, to, že máme dva

měsíce prázdnin, můžeme chodit na brigády, různé letní akce, nemusíme ráno vstávat, nic se učit

apod. To je největší kouzlo prázdnin.

Ale léto není jediné období, kdy si člověk zažije spousty zábavy a odpočinku. Máme přeci také

Vánoční prázdniny, které si každý z nás také užívá po svém. A Ty už máme za chvíli tady. Tak

nesmutněme nad koncem letních prázdnin, ale těšme se na vánoční prázdniny a na nové zážitky,

které prožijeme během nich.

Dubová Petra

Červená vládne světu!!!

Dlouhou dobu jsme s kolegyní přemýšlely, jaké téma pro fotoreportáž si máme vlastně zvolit. Ale stačil nám jediný pohled po nábřeží skvostné řeky Vltavy a bylo jasné, že téma už je na světě. Vlastně nás k tomu navedlo světlo na semaforu.

 

Vybraly jsme si okolí pokryté červenou barvou, jelikož červená barva  je optimistická, je to barva aktivity, horka, pohybu, boje, vášnivého života. Je lidsky nejvíce výrazná, extrovertní barva, spojená s plností života, statečností, obětováním, láskou, silnými city a vášní. Červená nikoho nenechá chladným. Můžete ji milovat nebo nenávidět, ale při červené barvě těžko zůstanete lhostejní.

Kavárna Slavia a její červené markýzy lákající své zákazníky na dobrou kávu a příjemné posezení.

 

Další zajímavé zobrazení červené barvy, avšak položme si otázku, zda se jedná o umění.

Zde je typický příklad toho, jak vypadá velká část zbytku Prahy.

"Zákaz vylepování reklamních letáčků"

Lákání zahraničních návštěvníků se nese také ve stylu červené barvy, které si okamžitě každý všimne a zaujme ho.

I v módě je červená barva velmi oblíbená.

Příjemné posezení jak jinak než na červené, určitě velmi nepohodlné židli v centru Prahy.

Červená vrata opravdu důrazně varují ostatní spoluobčany před parkováním přede dveřmi.

Zde je důkaz, že i skoro na podzim se dá najít v centru Prahy krásná příroda.

Krásný zjev v Praze byl viděn na koni.

Poslední červená, kterou jsme vyfotily, je z každodenního života. Fastfood KFC je velmi oblíbený pro své bezedné kelímky, ale mělo by se více dbát na to, aby kelímky byly vyhazovány tam, kam patří.

 

Tímto naše fotoreportáž končí a dívejte se kolem sebe, kolik červených věcí se kolem nás nachází a kolik jich vlastně sami vlastníte.

 

 

 

Eliška Valentová, Dagmar Grauová 4.B

 

 

 

Prázdninové Interview

Zdravím Vás tak jsme se konečně sešli po prázdninách. Dnes si udělám rozhovor s žákem čtvrtého ročníku Davidem Svobodou.

P.M. „Jak jsi se měl o prázdninách?“

D.S. „V pohodě“

P.M. „Kam jsi se vydal o prázdninách?“

D.S. „Mé cesty zamířili do Barcelony, kde jsem se cítil velice šťasten, byla to krásná cesta, téměř bych řekl osudová, která pro mě znamenala velmi mnoho.“ 

P.M. „Z jakého důvodu jsi se vydal do Barcelony? Kvůli fotbalu nebo památkám?“

D.S. „Celkově mě toto místo odjakživa zajímalo a přitahovalo, ale hlavním důvodem byl fotbal.“

P.M. „Takže jsi věrným fanouškem Barcelony, když už za nimi cestuješ?“

D.S. „Nejvěrnějším… **** Real“

P.M. „Byl jsi na Camp Nou?“

D.S. „Byl a je to jeden z nejlepších zážitků mého života, který si navždy uchovám v srdci.“

P.M. „Co říkáš na město jako takové?“

D.S. „Je to skvělé město, které se pyšní krásnými budovami. Radost pohledět. Ovšem nejvíce mě zaujal noční život. Čirou náhodou jsem tam potkal dva dobré kamarády ze školy, bratry Schubertovi, s kterými jsem prožil rušné noci v hlučných klubech v centru Barcelony.“

 P.M. „V jaké části Barcelony jsi byl?“

D.S. „Přímo v centru na ulici La Rambla což je největší ulice v Barceloně, velmi podobné jako je v česku Václavské náměstí.“

P.M. „Díky Davide za tyto cenné informace a brzy se znova uvidíme.“

D.S. „Díky Petře“

David Svoboda, Petr Musil 4.D

Zpátky do reality!

Člověk by už pomalu ani nevěřil, že ještě před osmnácti dny byly prázdniny. Ironií osudu je, že volný čas ubíhá zdánlivě rychleji, než chvíle strávené ve školních lavicích. Se skoro třítýdenním odstupem vnímám jistou absenci bezstarostnosti, kterou byly protkány ony kýžené dva měsíce klidu a relaxu.

Stesk po letních zážitcích se dostavuje hlavně při pomyšlení, že již za pár měsíců se budu nadmíru potit u maturitních zkoušek. Plavky nahradí antidepresiva, hromada prášků na posilnění mozkové činnosti a samozřejmě velké množství antiperspirantů, poněvadž až začne hlava zpracovávat všelijaké údaje, tělo se nadře též.

Zkoušku dospělosti raději ponechám na malý okamžik o samotě a vrátím se do parných dnů července a srpna. Dobrodružství započalo hned od prvního dne prázdnin. Dorazila jsem do Moldávie, hlavního města Kišiněvu. V následujících pár hodinách jsem si stihla povšimnout patrných rozdílů v chování místních občanů. Jezdím tam každoročně, takže vím, že se mentalita značně liší od té české, ale s každou další návštěvou zaregistrovávám mnoho nových postřehů. Líbilo se mi, jak jsou živější, otevřenější a spontánnější oproti lidem v ČR.

Samozřejmě, že nemůžu čistě jenom na základě mých pocitů tvrdit, že někdo se dokáže více bavit apod., něco to však může vypovídat o dané kultuře, třebaže v malém měřítku. Co jsem obdivovala bylo to, jak je většina z nich srdečná, i když se země potýká s velkými ekonomickými a politickými problémy, takže by teoreticky mohli být tak trochu napruzení a skeptičtí ke všemu.

Kromě toho jsem byla vždy mile překvapena během cesty do této maličké, byť zajímavé země. Obvykle v autobuse bývá ticho, cestující se spolu nebaví, panuje tak trochu laxní nálada, jenže to v tomto případě neplatí. Všude totiž vládla příjemná atmosféra protkána tlacháním a melodií hudby. Jela jsem sama, nicméně, sama jsem se rozhodně necítila. Jakýsi pán mi nabídl slunečnicová pražená semínka, poté jsem s někým diskutovala o tom, jaké to je žít v cizině atd. Zkrátka, pokaždé mě to něčím obohatilo.

Značnou část prázdnin jsem strávila ještě v Rumunsku a Řecku, kde žijí lidé podobného ražení jako v Moldávii, takže jsem si mohla opět užít pohodovou společnost, krásnou přírodu a výjimečnou kulturu.

Po dvou měsících mimo Česko byl docela šok vrátit se do starých kolejí. Ani ne tak kvůli té strašné monotónnosti, ale spíše nerudnosti Pražanů. Vítej, světe zamračených ksichtů v MHD a nejenom!

Mikaela Rotaru

Dovolená na letišti

Španělsko je skvělá volba pro trávení letní dovolené, avšak nám se tento výběr stal osudným. Problém nespočíval v místě příletu, ale ve výběru cestovní kanceláře. Už třetím rokem jsme se vydali do prázdninového centra poblíž Valencie. Předchozí roky se nám zde líbilo, tak nebyl důvod se nenavrátit i potřetí. 

V den odletu se nestalo nic zvláštního. Pražské letiště jsme opustili okolo 6 hodiny ranní a do Valencie jsme přiletěli kolem osmé. K příjemnému překvapení všech účastníků naší výpravy, proběhlo vše v naprostém pořádku. Následoval už jen transfer z letiště, se kterým v předchozích letech nebyly nejmenší problémy. Ovšem tento rok se stal osudným.

Opustili jsme příletovou halu a zamířili jsme k místu, kde na nás mělo čekat auto, které by nás zavezlo do místa našeho pobytu. Před pár hodinami jsme netušili, jaké překvapení nás čeká. Auto, které mělo být připraveno pro náš převoz, nebylo k nalezení. Následovalo nekonečné čekání. Hodina, dvě, tři. Samozřejmě jsme použili telefon a snažili se spojit s paní „Alenkou“, která náš převoz zařizovala. Ta bohužel nebyla k zastižení. Plni strachu a úzkosti jsme se spojili s cestovní kanceláří, ale bohužel ani ta nebyla schopna vysvětlit, kde již dříve zmiňovaná paní je.

Bylo nutné položit si otázku: „Co teď?“. Nebylo možné se vyhnout komunikaci s krajany. Vydala jsem se tedy za místními taxikáři a položila jim otázku, kolik by stál náš převoz z letiště do hotelu. Laskavý muž mi sdělil, že cesta tam i zpět by stála 240 Euro. Což není zrovna málo peněz, za předpokladu, že vás tíží myšlenka, že vám tyto peníze už nikdo nevrátí.

V době, kdy už si všichni mysleli, že budeme trávit dovolenou na letišti, paní Alenka zvedla telefon a bylo vyhráno. Následovala další hodina čekání. Vysvětlení pro tento incident bylo jednoduché, paní Alenka zapomněla na náš přílet. Jako odškodné nám byly poskytnuty určité slevy a výlet zdarma do blízkého města, který se však neuskutečnil z důvodu rozbitého auta paní Alenky. No co víc si přát! 

                                                                                                                              Klára Nollová 4.C