Rozhodnout se, na jakou školu půjdeme, jakou práci chceme dělat a kde jednou budeme žít. To jsou otázky, které se nám v dospívání nevyhnou. Ale kolik z nich už bychom měli mít zodpovězených?
Když se řekne plánování budoucnosti, většinou si představíme cíle, kterých chceme dosáhnout, a kroky, které nás k nim dovedou. Jenže mezi tím, co chceme dnes, a tím, co budeme chtít za pět nebo deset let, může být docela velký rozdíl.
V patnácti letech si vybíráme školu, přemýšlíme o budoucím povolání a pomalu si vytváříme představu o dospělosti. Některá rozhodnutí nám přitom mohou připadat zásadnější, než ve skutečnosti jsou. Často totiž ještě nemáme dost zkušeností, abychom věděli, co se nám bude hodit. A to, že nás dnes něco baví, automaticky neznamená, že se tomu chceme věnovat celý život.
Na druhou stranu může být určitý plán i užitečný. Dává nám jasný směr a motivaci, pomáhá nám rozhodovat se a soustředit se na to, čeho chceme dosáhnout. Otázkou ale je, jestli se někdy nesnažíme držet svého původního plánu až příliš, dokonce i ve chvíli, kdy už vlastně nechceme, aby se uskutečnil.
Podle mě bychom měli mít hlavně představu o tom, kam chceme směřovat, a ještě důležitější je nechat si velký prostor pro změnu. Někdy totiž právě změna směru přinese příležitosti, se kterými jsme vůbec nepočítali. Plán by měl fungovat jako pomůcka, a ne jako omezovač.
Žádné komentáře:
Okomentovat