Ranní vstávání je pro většinu studentů jedna z nejtěžších částí dne. Ať jdeme spát kdykoliv, ráno to vždycky dopadne stejně. Budík zazvoní a my přemýšlíme, proč vlastně existuje škola. Někteří lidé dokážou vstát hned, ale pak jsou studenti, kteří bojují se svojí postelí jako s nejsilnějším magnetem na světě.
První problém nastává už u samotného vstávání. Chvíle mezi „měl bych vstát“ a „pokud hned nevstanu, přijdu pozdě“ se často protáhne. Výsledkem je rychlá akce, kdy během pár minut musíme zvládnout oblékání, hygienu, snídani a ještě najít věci, které jsme měli „připravené už večer“.
Oblečení je další kapitola. Ráno většinou nikdo nemá energii řešit módu. Často tedy vyhrává to, co je zrovna po ruce. Někteří studenti se ale dokážou upravit i v časové nouzi, a pak vypadají, jako by ráno vstávali 2 hodiny dřív. Většina z nás nechápe, jak je to možné.
Cesta do školy je také zajímavý moment dne. Na zastávkách a ulicích potkáváme lidi se stejným výrazem-unaveným a tichým. Ve veřejné dopravě je ranní atmosféra vždy stejná, nikdo se nebaví, všichni jen tiše doufají, že se nikdo nepokusí začít konverzaci.
Když studenti konečně dorazí do školy, vypadají, jako by měli za sebou polovinu dne, ale přitom je teprve ráno a čeká je několik hodin výuky. Přesto to většina z nás zvládá každý den a stává se z toho rutina, která časem ani nezdá tak hrozná, jak se ráno zdá.
I když se může zdát cesta z postele do školy jako malý boj, je to zkušenost, která nás spojuje. Každý student ji zná a každý ji musí přežít.
Nikola Plachá
4.B
Žádné komentáře:
Okomentovat