WTF is MBP?

V mnohých z nás dřímá umělecká duše. Častokrát se probudí třeba při hodině chemie, kdy na okrajích sešitu začnou vznikat díla o podobenství vyučujícího s Rimmerem z Červeného trpaslíka, nebo při snaze zkrátit si dlouhou chvíli čmáráním po stěnách veřejných toalet. Najdou se ale i tací, kteří básnění věnují více úsilí a se svou tvorbou veřejně vystupují. Jsou jimi členi nově vzniklého uskupení „Mladí básníci pražští“.

Skupina „Mladí básníci pražští“ vznikla před letními prázdninami z náhodného setkání literárních nadšenců z Budějárny a Resslovky 8, kdy se tito nadšenci rozhodli spojit své síly a vytvořit něco, co doposud nemá na české scéně obdoby. Vzniklo tak uskupení, které si klade za cíl přinést mladou poezii blíže lidem a vytvořit živou komunitu lidí se společnými zájmy.

Členy MBP jsou básníci a prozaici narozeni po Sametové revoluci. Za čtyři měsíce uspořádali již pět autorských čtení, jako hosté vystupovali na více než deseti kulturních akcích a pravidelně čtou v pražské MHD. Kromě toho mediálně podporují i jiné kulturní události, jako jsou „Zlatoválky“ či „Literární dílny“.

Aktuálně můžete MBP vidět 18. a 20. listopadu na celostátním básnickém festivalu „Den poezie“.

Na závěr bychom vás rádi pozvali na některou z akcí, a pokud byste měli zájem se k MBP přidat, neváhejte a napište na facebook skupiny „Mladí básníci pražští“.

Autor článku: Kristýna Hrdličková z časopisu GyBeat Gymnázia Budějovická

Podíleli se: Mattia Natale a Mikaela Rotaru

Pondělní šálek poezie

Po skoro dvou měsících se v Pondělí opět konala v prostorách studovny legendární Literární čajovna. Značný rozdíl oproti minulých sezeních spočívá hlavně v tom, že iniciativu přebírají studenti (například lidé ze semináře Literatury netradičně) naší školy, kteří budou číst místo profesorů, případně si někoho můžou pozvat na výstup.

Tuto školní sezónu premiérově zahájila Anastasia Barbanakova ze 4.D spolu se svým hostem Kamilem Hodáčkem, básníkem ze současné scény. Uvedla nás do obrazu, kdo vlastně tento mladý autor je a jak se seznámili. Jelikož se Nasťa ve svém volném čase také věnuje psaní, odpověď není moc překvapující. Tyto dvě osoby se poprvé střetly v pražské kavárně Jiný kafe a od té doby jsou v kontaktu.

Poté recitovala z jeho básnické sbírky pojmenované Tři čtvrtě na čtyřicet, která vyšla v nakladatelství Kampe. Slova se ujal i básník samotný a přečetl nám oblíbené kousky. Specifické na básních bylo, že neměly slovní pojmenování, ale jen číselná.

Když se dočetlo, následovala diskuse a Kamil byl uvalen do hromady otázek. Z těch jsme se dozvěděli, že jeho oblíbeným autorem je Allen Ginsberg z beatnické generace a kromě něj má rád i Charlese Bukowskiho. Mimo to je příbuzný básníka Vítezslava Nezvala. 

Během čtení bylo samozřejmě k dispozici občerstvení. Čaj a sušenky už jsou tu klasikou.
Zkrátka, odpoledne se vydařilo skvěle a Pondělí se alespoň díky tomu na chvíli zbavilo špatné pověsti. 

Doufám, že nebudete líní a dorazíte na příští čtení! Akce se bude konat dvakrát do měsíce a to už se dá stihnout, ne?


Na všechny fotky se můžete podívat zde. 
Autor fotek: Vitaliy Dovhanych

Kamilova sbírka básní.

 

Atmosféra v plném proudu.

 Hloubající posluchači.

Mikaela Rotaru

Karlův most aneb statistika toho, kolik lidí je ochotno si s vámi pořídit "selfie"

V rámci předmětu Mediální a jazykové kultury nám byl uložen úkol, abychom vymysleli nějaké téma na fotoreportáž.
Nás v tu dobu nenapadlo nic příhodnějšího, než se pokusit o amatérskou statistiku toho, kolik lidí se s vámi vyfotí, když na ně zničehonic zpoza Karlova mostu vybafnete. 
Nejdřív jsme se "hádali", kdo jako první osloví onoho vyvoleného, v konečném výsledku jsme se však zapojili zcela všichni.

Někteří se tvářili značně nedůvěřivě, jiní nápad naopak vřele přijali, přestože pak k našemu zklamání řekli, že nechtějí být nikde uveřejněni, takže máme ve výsledku o značný kus fotografického materiálu méně, ale doufám, že se vám i tak náš nápad bude líbit.
 

Možná to bylo tím počínajícím podzimem či se sešla taková shoda náhod, že jsme se při této fotografické misi setkali jen s pramálo jedinci oplývajícími dobrou náladou. Možná, že se nás prostě jen báli. A možná, že se nedokážeme už tolik bavit a být schopni pouliční recese jako dřív.
  

Ale jak to celé vůbec začalo? Sraz jsme měli kolem dvanácté hodiny, přičemž na fotografování jsme měli cca hodinu a půl. Z Resslovy ulice jsme došli pěšky až na Karlův most, kde jsme dostali rozchod. Skupinky se rozutekly na všechny strany a my nebyli výjimkou. Vyhlíželi jsme potenciální oběti a pomalu se připravovali na odmítnutí. Při hledání vhodných kandidátů jsme zároveň vyfotili i pouliční hudebníky a Karlův most v celé své kráse, obklopený množstvím turistů. 

Během pár minut došlo k prvním konfrontacím, povětšinou úspěšným, jenže postupně se to začalo zhoršovat a skoro nikdo se již fotit nechtěl. Nevyfotil se s námi jediný Čech, zato však spousta cizinců. Po marném uhánění jsme se odebrali k místu srazu a poté si to zamířili přímo domů, se získanou zkušeností navíc.

 Milé turistky a my.

 

Chlapci chtěli sólo fotografii.

David si našel novou kamarádku.

 

 Milé cizinky.

Vypadá to, že se jim v Praze líbilo.

 Pouliční hudebníci v akci.

 Karlův most v jeho celé kráse.

Mikaela Rotaru, David Svoboda, Petr Musil, Jaroslav Štola

Taje Českého rozhlasu

Zhruba před dvěma týdny jsme měli možnost podívat se s žáky MJK do Českého rozhlasu. Minulý školní rok už jsme takto navštívili i Českou televizi, takže to bylo pro nás příjemné navázání na předchozí exkurzi.
Jako obvykle když někam jdeme, jsme se sešli před školou ve dvanáct hodin a odtud došli pěšky až do Vinohradské ulice, kde sídlí funkcionalistická budova ČR. Nejprve došlo k malému nedorozumění, jelikož jsme tam chtěli jít ze špatné strany, nakonec jsme však jen přece dorazili na recepci. O pár minut později za námi přišla průvodkyně exkurze. 

Po schodech dolů jsme se dostali do prostoru, kde zrovna probíhala výstava o Romské kultuře, proto byly odstraněny židle a my si neměli kvůli tomu kam sednout, ale naštěstí byly fotografie Romů z různých míst a událostí tak zajímavé, že nám to nevadilo. Z místnosti určené pro expozici jsme se vydali do další, tentokrát posluchárny. 
V posluchárně jsme byli zasvěceni do historie ČR, viděli jsme krátkou prezentaci a slyšeli nějaké audiovizuální záznamy z minulosti, například z prvního velkoplošného vysílání, řeč prvního prezidenta Československé republiky - T. G. Masaryka, záznam z procesu s Miladou Horákovou (obětí justiční vraždy) a mnoho dalších zajímavých záznamů.

Během prohlídky se nás paní průvodkyně ptala na různé otázky a jelikož jsem byla aktivní, dostala jsem na památku tričko s logem ČR, což mě sice potěšilo, ale růžovou v oblibě nemám.
Teoretická část víceméně skončila, proto jsme se vydali vstříc dobrodružství v ČR.
Dobrodružství bohužel vyžadovalo absolvování spousty vyšlapaných schodů. Asi si říkáte, proč jsme nepoužili výtah? Kdysi byla v ČR obdobná exkurze té naší a při nastupování do starého (a ojedinělého) výtahu jakýsi žák tento technický skvost rozbil, proto se od té doby zakázala jízda výtahem, kromě zaměstnanců.

Procházeli jsme se patry, četli nápisy různých oddělení a čekali, co bude dál. Další zastávka bylo atrium ČR, které mě hodně zaujalo. V atriu byly umístěny přechodové můstky mezi novostavbami se skoro stovkou kanceláří a šestatřiceti studiovými místnostmi. Prostor obklopoval bez jakéhokoli obkladu jenom čistý, šedivý a neohlazený beton (jedná se o takzvané užití betonu v architektuře).
Atrium se považuje za umělecké dílo architekta a nejméně 70 let po jeho smrti se nesmí manipulovat s jeho prací. 
Znamená to tedy, že kvůli autorským právům se nesmí vůbec stavba více narušovat. Nicméně, nějaké drobné změny tam proběhly. Projektanti oživili atrium vznášejícími se bílými "vzducholoděmi", které celek atria změkčily a zároveň ho opticky snížily. Na zdi umístily plazivé rostliny, co oživily jinak minimalistickou betonovou plochu. Na druhé straně atria si můžou pracovníci ČR odpočinout u stolků, jejichž prostor se dá libovolně vymezit pojízdnou paravanou. Kromě toho jsme spatřili i Studio 1, jehož prostory byly interesantně vizuálně řešeny.

Na závěr jsme měli šanci podívat se do jednoho z nahrávacích studií, kde pustili pár nahrávek o tom, jak vše funguje. Kdo chtěl, mohl si zkusit vysílaný rozhovor. Skupina vybrala na to mě, přestože jsem se na nahrávání necítila. Ve finále to nedopadlo zas tak katastrofálně a alespoň jsme se dobře zasmáli.
Po mém hereckém "výkonu" jsme opustili prostory ČR a vydali se domů.

 Funkcionalistická budova ČR.

 Atrium před drobnou úpravou.

 Atrium po úpravě projektantů.

 

Prostory Studia 1.

 ČR a jeho vysílací stanice.

 

Mikaela Rotaru

168. Žofínské fórum

15.9.2014

V září měla část naší třídy možnost zúčastnit se každoročního Žofínského fóra na téma „Praha“. Poté, co jsme byli poučeni o formálnosti našeho oděvu, jsme se mohli přesunout do velkého žofínského sálu. Vzhledem k velmi vysoce postavené společnosti, co se týče ekonomického vzdělání, jsme se cítili poněkud nevítaně. Doprovázela nás však paní profesorka Vondrysková, která nám dala jasně najevo, že na správném místě jsme.

Krátce po začátku byli na podium uvedeni hosté. Letošním hostem byl Tomáš Hudeček, primátor hlavního města Prahy, dále Martin Dlouhý, radní hl. m. Prahy pro oblast zdravotnictví, sociální politiky a bydlení, ale také Vojtěch Petráček, předseda Pražské inovační rady.

Ústředním tématem bylo hlavní město Praha a vše, co se bezprostředně dotýká jeho současnosti a budoucnosti, rozvoje města, ekonomiky, dopravní infrastruktury, služeb atd.

Hlavní host Žofínského fóra, primátor Tomáš Hudeček, uvedl informace o snaze celé České republiky dostat se na průměrnou úroveň EU anebo ideálně nad ní. Ve svém vystoupení se také věnoval mimo jiné otázkám dopravy, výstavbě metra a plánovanému otevření tunelu Blanka.

Druhou část fóra tvořily dotazy od přítomných posluchačů. My jako studenti jsme se v tomto ohledu drželi stranou a raději jsme jen mlčky přihlíželi.

Záveřečným a pro nás velmi důležitým bodem byl raut, kde bylo možné promluvit na samotného pana primátora. Když odcházel, věnoval mně a mým kamarádkám jednoduché “nashledanou”, které na nás udělalo opravdu dojem. J