Byl to ten nejděsivější zvuk, který kdy slyšel. Byl hrubý a hluboký a okolí prořezával skoro půl minuty. Nejděsivější na zvuku byl fakt, že jeho zdroj byl někde v hlubinách Jankova břicha. Neměl na výběr. Musel to udělat. Ze srdce se mu to příčilo, ale zoufalá situace si žádala zoufalé činy a velké oběti. Musel jít do školního bufetu Resslovky.
Tamější školní bufet bylo věhlasné místo. Vůně párků v rohlíku se táhla dobrou míli do dáli a vychlazená Pepsi kola již zachránila nejedno žíznivé hrdlo. V bufetu bylo neustále narváno. Fronty se protahovaly klidně na několik kilometrů a široké byly až patnáct sáhů. Vůkol se vždy ozýval šum davu ,hlahol, hlasitý smích a nadávky toho nejhrubšího zrna, za které by se mohl stydět i trestanec odsouzený za prodej drog. V prostorech akademie se to totiž hemžilo individui, které by jiní lidé nazývali svoločí, spodinou nebo studenty ekonomky.
Navzdory věhlasu a kvalitnímu pohostinství, kterým bufet oplýval, člověk si vždy dvakrát rozmyslel, než tam šel. Proti člověku vždy stály dvě překážky těch nejobtížnějších rozměrů. První z překážek byla ta nejďábelštější a nejpekelnější záležitost, kterou byla lidská rasa kdy s to vynaleznout - schody. Myriády a myriády schodů se točily do výšin lidské mysli nepředstavitelných a do hlubin, kterých se obávalo samotné peklo. Nikdo se nikdy nedozvěděl, kolik má to schodiště vlastně schodů, žádný zdejší student do tolika totiž počítat neuměl. Pro Janka, který se zrovna nacházel ve čtvrtém patře, znamenala výprava mnoho úsilí a času. Navíc z vlastní zkušenosti věděl, že po pár patrech člověk pomalu začal přemýšlet, jestli to dolů radši nevezme zkratkou.
Další velkou překážku znamenal dav. Na davu, který se před bufetem vždy záhadně zjevil, bylo zajímavé, že jeho celková inteligence byla vždy druhou odmocninou počtu lidí v něm. Dostat se skrze takový dav včetně fronty mohlo průměrnému člověku zabrat tři až čtyři dny, což byl problém, poněvadž velká přestávka trvala sotva dvacet minut.
Nevzdal to. Janek nebojácně vyrazil na dobrodružnou výpravu za účelem získat něco k snědku. Cíl byl ušlechtilý, ale cesta složitá. Janek se však nedal zastrašit. První zkoušku zvládl až překvapivě snadno. Nejdřív si chvilku myslel, že to nezvládne, protože už po pár schodech pomalu ztrácel dech. Naštěstí ale ve druhém poschodí dostal mini infarkt a do přízemí se skutálel. To bylo dobře, protože takové kutálení se ze schodů bylo rychlejší než běžet, a tak si ušetřil spoustu času. Jak tam ležel pod schodištěm a srdce mu znovu pomalu nabíhalo, bylo mu dáno tomu nejděsivějšímu pohledu v dějinách lidstva. Vývěsní štít na dveřích mluvil jasně: "BUFET UZAVŘEN!" Náhle mu to došlo. Nikde nebyla ani noha. Žádný dav. Žádný člověk. Jen on a kručení jeho břicha přehlušující okolní ticho.
Věděl, co to pro něj znamená. Tělem mu proběhl mráz, jen na to pomyslel. Musel využít plánu B. Automat. Z posledních sil došel až k automatu, před ním se tak jako vždy touto dobou odehrávala velkolepá bitva. Vyhladovělí studenti zde sváděli boj o jídlo z automatu a nebáli se dojít až za hranici svých možností, jen aby vyhráli. Zdejší bitvy byly slavné. Chodby v okolí byly zaplněny lomozem a řinčením. Miliony a miliony lidí zde válčily. K vidění byla lehká kavalerie stejně jako těžké jezdectvo a do vedení se právě dostával pátý pluk pěší korouhve. Říká se, že z jedné takové bitvy prý jednou někdo vyšel bez újmy, ale to byla jen stará povídačka, které Janek nevěřil. Chtěl jíst. Musel se zapojit.
Souboj trval dlouho. Dny, měsíce možná roky. To nikdo nepočítal. V nesčetných haldách těl ležících na chodbách se široko dalek tyčila jedna jediná postava. Poslední přeživší. Poslední, kdo stál. Byl to Janek. V boji přišel o levou ruku, pravou ruku, půlku oka a dva přední zuby, ale vyhrál. Hrdě došel k automatu a vítězoslavně do něj hodil svou jedinou padesátikorunu. Automat byl mimo provoz.
Nevzdal to. Janek nebojácně vyrazil na dobrodružnou výpravu za účelem získat něco k snědku. Cíl byl ušlechtilý, ale cesta složitá. Janek se však nedal zastrašit. První zkoušku zvládl až překvapivě snadno. Nejdřív si chvilku myslel, že to nezvládne, protože už po pár schodech pomalu ztrácel dech. Naštěstí ale ve druhém poschodí dostal mini infarkt a do přízemí se skutálel. To bylo dobře, protože takové kutálení se ze schodů bylo rychlejší než běžet, a tak si ušetřil spoustu času. Jak tam ležel pod schodištěm a srdce mu znovu pomalu nabíhalo, bylo mu dáno tomu nejděsivějšímu pohledu v dějinách lidstva. Vývěsní štít na dveřích mluvil jasně: "BUFET UZAVŘEN!" Náhle mu to došlo. Nikde nebyla ani noha. Žádný dav. Žádný člověk. Jen on a kručení jeho břicha přehlušující okolní ticho.
Věděl, co to pro něj znamená. Tělem mu proběhl mráz, jen na to pomyslel. Musel využít plánu B. Automat. Z posledních sil došel až k automatu, před ním se tak jako vždy touto dobou odehrávala velkolepá bitva. Vyhladovělí studenti zde sváděli boj o jídlo z automatu a nebáli se dojít až za hranici svých možností, jen aby vyhráli. Zdejší bitvy byly slavné. Chodby v okolí byly zaplněny lomozem a řinčením. Miliony a miliony lidí zde válčily. K vidění byla lehká kavalerie stejně jako těžké jezdectvo a do vedení se právě dostával pátý pluk pěší korouhve. Říká se, že z jedné takové bitvy prý jednou někdo vyšel bez újmy, ale to byla jen stará povídačka, které Janek nevěřil. Chtěl jíst. Musel se zapojit.
Souboj trval dlouho. Dny, měsíce možná roky. To nikdo nepočítal. V nesčetných haldách těl ležících na chodbách se široko dalek tyčila jedna jediná postava. Poslední přeživší. Poslední, kdo stál. Byl to Janek. V boji přišel o levou ruku, pravou ruku, půlku oka a dva přední zuby, ale vyhrál. Hrdě došel k automatu a vítězoslavně do něj hodil svou jedinou padesátikorunu. Automat byl mimo provoz.
Konec
Žádné komentáře:
Okomentovat