Jelikož jsme s našimi
spolužáky nedávno vedly diskuzi na toto téma, rády bychom se podělily i s vámi.
Myslíme si, že po přečtení článku, bude hodně čtenářů na naší straně. Možná vám
téma přijde směšné, ale pro nás je to opravdu velmi vážná záležitost, se kterou
se potýkáme každý den.
Již od školky jsme nuceni
žít v určitém prostoru s lidmi, které si nemáme možnost sami vybrat.
Často nás učitelé rozdělovali např. do pracovních skupinek a my museli pracovat
s někým, kdo se nám až tak úplně nezamlouvá. Víme, že se jedná o princip
umění spolupráce i s lidmi, kteří nám nejsou blízcí, ale momentálně jsme
už snad natolik dospělí, že máme právo vlastní volby. Samozřejmě v budoucím
zaměstnání je to něco jiného, ale dokud to tak být nemusí, není přeci důvod do
něčeho nás nutit. Mnohdy nejde jen o práci ve skupinkách, nýbrž o spolužáky ve
třídě, ve které se zdržujeme i několik let. Přijde vám toto přehnané?
Nikdo vám náš názor
nenutí, ale zkuste se zamyslet nad tím, kdo z vás se v takové situaci
někdy ocitl. Z vlastní zkušenosti máme jako obě autorky tohoto článku, co
psát o určitých nesnesitelných spolužácích okolo nás. Je jasné, že ne všichni,
jsou nám vždy sympatičtí, ale slušné vychování říká, že méně je někdy více. Pro
lepší pochopení, si nyní uvedeme příklad.
Ve třídě klasického počtu
žáků je student, který i když neoplývá dostatečnými znalostmi určitého oboru,
má vždy potřebu vyjádřit svůj názor k danému tématu. Nikdo není proti
rozdílnosti názorů a jejich následnému vyjádření, ale přeci jen to nemusíme
poslouchat každou hodinu. Možná si říkáte, že jsme přecitlivělé a podrážděné,
ale věřte, že 45 minut, 7 vyučovacích hodin denně, 5 dní v týdnu poslouchat
názor jednoho člověka naprosto na všechno, je neuvěřitelně iritující a otravné.
Na té osobě už vám pak začne vadit i tón hlasu a nakonec každé vyřčené slovo.
Spousta žáků ve třídě má
občas potřebu, říci svůj názor jen z důvodu pobavení okolí a přitom
absolutně nepřemýšlí nad tím, jaký nesmysl zrovna vypustili z úst.
Podle nás je rozumné, si
předem rozmyslet co hodláme sdělit před svými spolužáky. Mnohdy to totiž o nás
hodně vypovídá a nemůžeme to vzít zpět. V tomto případě přísloví „Co na
srdci, to na jazyku.“ je opravdu nemístné. Ne vždy chtějí ostatní slyšet, co si
myslíme.
Všem studentům přejeme co
nejméně takovýchto individuí jak ve třídě, tak i v osobním životě. :-)
Nejmenované autorky Lekešová a
Kovaříková (4. ročník)
Žádné komentáře:
Okomentovat