úterý 14. října 2014


168. Žofínské fórum

15.9.2014


V září měla část naší třídy možnost zúčastnit se každoročního Žofínského fóra na téma „Praha“. Poté, co jsme byli poučeni o formálnosti našeho oděvu, jsme se mohli přesunout do velkého žofínského sálu. Vzhledem k velmi vysoce postavené společnosti, co se týče ekonomického vzdělání, jsme se cítili poněkud nevítaně. Doprovázela nás však paní profesorka Vondrysková, která nám dala jasně najevo, že na správném místě jsme.

Krátce po začátku byli na podium uvedeni hosté. Letošním hostem byl Tomáš Hudeček, primátor hlavního města Prahy, dále Martin Dlouhý, radní hl. m. Prahy pro oblast zdravotnictví, sociální politiky a bydlení, ale také Vojtěch Petráček, předseda Pražské inovační rady.

Ústředním tématem bylo hlavní město Praha a vše, co se bezprostředně dotýká jeho současnosti a budoucnosti, rozvoje města, ekonomiky, dopravní infrastruktury, služeb atd.

Hlavní host Žofínského fóra, primátor Tomáš Hudeček, uvedl informace o snaze celé České republiky dostat se na průměrnou úroveň EU anebo ideálně nad ní. Ve svém vystoupení se také věnoval mimo jiné otázkám dopravy, výstavbě metra a plánovanému otevření tunelu Blanka.

Druhou část fóra tvořily dotazy od přítomných posluchačů. My jako studenti jsme se v tomto ohledu drželi stranou a raději jsme jen mlčky přihlíželi.

Záveřečným a pro nás velmi důležitým bodem byl raut, kde bylo možné promluvit na samotného pana primátora. Když odcházel, věnoval mně a mým kamarádkám jednoduché “nashledanou”, které na nás udělalo opravdu dojem. J
 

úterý 30. září 2014

Zážitky z prázdnin

Myslím, že každý z nás má nějaké zážitky, které pro něho byly výjimečné, ale pro ostatní tomu tak
být nemusí. Proto si myslím, že psát sem nějaký můj letní zážitek by bylo naprosto zbytečné a možná
by si to ani nikdo nepřečetl. A hlavní přeci není, co jsme o prázdninách prožili a kde. Hlavní přeci je,
s kým jsme byli a jak jsme se při tom cítili.
V neposlední řadě je také další důležitou věcí, obzvláště pro nás, jakožto studenty, to, že máme dva
měsíce prázdnin, můžeme chodit na brigády, různé letní akce, nemusíme ráno vstávat, nic se učit
apod. To je největší kouzlo prázdnin.
Ale léto není jediné období, kdy si člověk zažije spousty zábavy a odpočinku. Máme přeci také
Vánoční prázdniny, které si každý z nás také užívá po svém. A Ty už máme za chvíli tady. Tak
nesmutněme nad koncem letních prázdnin, ale těšme se na vánoční prázdniny a na nové zážitky,
které prožijeme během nich.

Dubová Petra

Červená vládne světu!!!

Dlouhou dobu jsme s kolegyní přemýšlely, jaké téma pro fotoreportáž si máme vlastně zvolit. Ale stačil nám jediný pohled po nábřeží skvostné řeky Vltavy a bylo jasné, že téma už je na světě. Vlastně nás k tomu navedlo světlo na semaforu.


 

Vybraly jsme si okolí pokryté červenou barvou, jelikož červená barva  je optimistická, je to barva aktivity, horka, pohybu, boje, vášnivého života. Je lidsky nejvíce výrazná, extrovertní barva, spojená s plností života, statečností, obětováním, láskou, silnými city a vášní. Červená nikoho nenechá chladným. Můžete ji milovat nebo nenávidět, ale při červené barvě těžko zůstanete lhostejní.

Kavárna Slavia a její červené markýzy lákající své zákazníky na dobrou kávu a příjemné posezení.
 
Další zajímavé zobrazení červené barvy, avšak položme si otázku, zda se jedná o umění.
Zde je typický příklad toho, jak vypadá velká část zbytku Prahy.
"Zákaz vylepování reklamních letáčků"
Lákání zahraničních návštěvníků se nese také ve stylu červené barvy, které si okamžitě každý všimne a zaujme ho.
I v módě je červená barva velmi oblíbená.
Příjemné posezení jak jinak než na červené, určitě velmi nepohodlné židli v centru Prahy.
Červená vrata opravdu důrazně varují ostatní spoluobčany před parkováním přede dveřmi.
Zde je důkaz, že i skoro na podzim se dá najít v centru Prahy krásná příroda.
Krásný zjev v Praze byl viděn na koni.
Poslední červená, kterou jsme vyfotily, je z každodenního života. Fastfood KFC je velmi oblíbený pro své bezedné kelímky, ale mělo by se více dbát na to, aby kelímky byly vyhazovány tam, kam patří.
 
Tímto naše fotoreportáž končí a dívejte se kolem sebe, kolik červených věcí se kolem nás nachází a kolik jich vlastně sami vlastníte.
 
 
 
Eliška Valentová, Dagmar Grauová 4.B
 
 
 

úterý 23. září 2014

Prázdninové Interview

Zdravím Vás tak jsme se konečně sešli po prázdninách. Dnes si udělám rozhovor s žákem čtvrtého ročníku Davidem Svobodou.

P.M. „Jak jsi se měl o prázdninách?“

D.S. „V pohodě“

P.M. „Kam jsi se vydal o prázdninách?“

D.S. „Mé cesty zamířili do Barcelony, kde jsem se cítil velice šťasten, byla to krásná cesta, téměř bych řekl osudová, která pro mě znamenala velmi mnoho.“ 

P.M. „Z jakého důvodu jsi se vydal do Barcelony? Kvůli fotbalu nebo památkám?“

D.S. „Celkově mě toto místo odjakživa zajímalo a přitahovalo, ale hlavním důvodem byl fotbal.“

P.M. „Takže jsi věrným fanouškem Barcelony, když už za nimi cestuješ?“

D.S. „Nejvěrnějším… **** Real“

P.M. „Byl jsi na Camp Nou?“

D.S. „Byl a je to jeden z nejlepších zážitků mého života, který si navždy uchovám v srdci.“

P.M. „Co říkáš na město jako takové?“

D.S. „Je to skvělé město, které se pyšní krásnými budovami. Radost pohledět. Ovšem nejvíce mě zaujal noční život. Čirou náhodou jsem tam potkal dva dobré kamarády ze školy, bratry Schubertovi, s kterými jsem prožil rušné noci v hlučných klubech v centru Barcelony.“

 P.M. „V jaké části Barcelony jsi byl?“

D.S. „Přímo v centru na ulici La Rambla což je největší ulice v Barceloně, velmi podobné jako je v česku Václavské náměstí.“

P.M. „Díky Davide za tyto cenné informace a brzy se znova uvidíme.“

D.S. „Díky Petře“

David Svoboda, Petr Musil 4.D

čtvrtek 18. září 2014

Zpátky do reality!

Člověk by už pomalu ani nevěřil, že ještě před osmnácti dny byly prázdniny. Ironií osudu je, že volný čas ubíhá zdánlivě rychleji, než chvíle strávené ve školních lavicích. Se skoro třítýdenním odstupem vnímám jistou absenci bezstarostnosti, kterou byly protkány ony kýžené dva měsíce klidu a relaxu.


Stesk po letních zážitcích se dostavuje hlavně při pomyšlení, že již za pár měsíců se budu nadmíru potit u maturitních zkoušek. Plavky nahradí antidepresiva, hromada prášků na posilnění mozkové činnosti a samozřejmě velké množství antiperspirantů, poněvadž až začne hlava zpracovávat všelijaké údaje, tělo se nadře též.

Zkoušku dospělosti raději ponechám na malý okamžik o samotě a vrátím se do parných dnů července a srpna. Dobrodružství započalo hned od prvního dne prázdnin. Dorazila jsem do Moldávie, hlavního města Kišiněvu. V následujících pár hodinách jsem si stihla povšimnout patrných rozdílů v chování místních občanů. Jezdím tam každoročně, takže vím, že se mentalita značně liší od té české, ale s každou další návštěvou zaregistrovávám mnoho nových postřehů. Líbilo se mi, jak jsou živější, otevřenější a spontánnější oproti lidem v ČR.

Samozřejmě, že nemůžu čistě jenom na základě mých pocitů tvrdit, že někdo se dokáže více bavit apod., něco to však může vypovídat o dané kultuře, třebaže v malém měřítku. Co jsem obdivovala bylo to, jak je většina z nich srdečná, i když se země potýká s velkými ekonomickými a politickými problémy, takže by teoreticky mohli být tak trochu napruzení a skeptičtí ke všemu.

Kromě toho jsem byla vždy mile překvapena během cesty do této maličké, byť zajímavé země. Obvykle v autobuse bývá ticho, cestující se spolu nebaví, panuje tak trochu laxní nálada, jenže to v tomto případě neplatí. Všude totiž vládla příjemná atmosféra protkána tlacháním a melodií hudby. Jela jsem sama, nicméně, sama jsem se rozhodně necítila. Jakýsi pán mi nabídl slunečnicová pražená semínka, poté jsem s někým diskutovala o tom, jaké to je žít v cizině atd. Zkrátka, pokaždé mě to něčím obohatilo.

Značnou část prázdnin jsem strávila ještě v Rumunsku a Řecku, kde žijí lidé podobného ražení jako v Moldávii, takže jsem si mohla opět užít pohodovou společnost, krásnou přírodu a výjimečnou kulturu.

Po dvou měsících mimo Česko byl docela šok vrátit se do starých kolejí. Ani ne tak kvůli té strašné monotónnosti, ale spíše nerudnosti Pražanů. Vítej, světe zamračených ksichtů v MHD a nejenom!



Mikaela Rotaru



Dovolená na letišti

Španělsko je skvělá volba pro trávení letní dovolené, avšak nám se tento výběr stal osudným. Problém nespočíval v místě příletu, ale ve výběru cestovní kanceláře. Už třetím rokem jsme se vydali do prázdninového centra poblíž Valencie. Předchozí roky se nám zde líbilo, tak nebyl důvod se nenavrátit i potřetí. 
V den odletu se nestalo nic zvláštního. Pražské letiště jsme opustili okolo 6 hodiny ranní a do Valencie jsme přiletěli kolem osmé. K příjemnému překvapení všech účastníků naší výpravy, proběhlo vše v naprostém pořádku. Následoval už jen transfer z letiště, se kterým v předchozích letech nebyly nejmenší problémy. Ovšem tento rok se stal osudným.
Opustili jsme příletovou halu a zamířili jsme k místu, kde na nás mělo čekat auto, které by nás zavezlo do místa našeho pobytu. Před pár hodinami jsme netušili, jaké překvapení nás čeká. Auto, které mělo být připraveno pro náš převoz, nebylo k nalezení. Následovalo nekonečné čekání. Hodina, dvě, tři. Samozřejmě jsme použili telefon a snažili se spojit s paní „Alenkou“, která náš převoz zařizovala. Ta bohužel nebyla k zastižení. Plni strachu a úzkosti jsme se spojili s cestovní kanceláří, ale bohužel ani ta nebyla schopna vysvětlit, kde již dříve zmiňovaná paní je.
Bylo nutné položit si otázku: „Co teď?“. Nebylo možné se vyhnout komunikaci s krajany. Vydala jsem se tedy za místními taxikáři a položila jim otázku, kolik by stál náš převoz z letiště do hotelu. Laskavý muž mi sdělil, že cesta tam i zpět by stála 240 Euro. Což není zrovna málo peněz, za předpokladu, že vás tíží myšlenka, že vám tyto peníze už nikdo nevrátí.

V době, kdy už si všichni mysleli, že budeme trávit dovolenou na letišti, paní Alenka zvedla telefon a bylo vyhráno. Následovala další hodina čekání. Vysvětlení pro tento incident bylo jednoduché, paní Alenka zapomněla na náš přílet. Jako odškodné nám byly poskytnuty určité slevy a výlet zdarma do blízkého města, který se však neuskutečnil z důvodu rozbitého auta paní Alenky. No co víc si přát! 

                                                                                                                              Klára Nollová 4.C

Turbošnek!

Déšť ustal. Začíná zářit sluníčko! Najednou je 30 stupňů!!! Malý slizký šneček nazývaný Kevin se snaží dostat ze silnice! Jde to ztuha. Doufá, že stihne zalézt do trávy, než ho slunko upeče.

Utekly 3 hodiny. Tráva téměř na dosah. Zbývá posledních pár centimetrů! V tu ho cosi polapí. Kevin se samozřejmě schoval. Vůbec nechtěl pomyslet na to, jaká zrůda ho teď má v zajetí. Asi po 2 minutách myšlení na to nejhorší se odhodlal vystrčit svá očka. "Kristova noho! To jsou dokonce dvě zrůdy! Je se mnou ámen," pomyslel si Kevin.

Jedna z těch zrůd jsem byla právě já a ta druhá moje kamarádka Denisa. Byly jsme zakončit prázdniny na chatu na vesnici Nové Zámky. Žije tam zhruba nikdo, a tak jsme přemýšlely co v tomhle zapadákově dělat. Zrovna přestalo pršet. Rozhodly jsme se tedy, že půjdeme jezdit na starou babetu, která je zavřená ve stodole. Chtělo to speciální úpravu. Jelikož babeta není přizpůsobena na jízdu pro dvě, vycpaly jsme košík připevněný za sedátkem dekami a pro pohodlí na vrh přidaly jeden polštářek. Dokonalost sama! Vyrazily jsme tedy na pekelnou jízdu.

Za vesnicí vede taková hezká cesta, jako dělaná pro naší zběsilou jízdu na babetě. Když už jsme byly připravené vyrazit na cestu, zpozorovaly jsme jak se nám před předním kolem plazí takový prťavý šnek. Jelikož jsme dobré duše, rozhodly jsme se, že šnekovi uděláme ten nejlepší den v životě. Pojmenovaly jsme si ho jako Kevina. Pak jsme já, Deny a Kevin, přilepený na její ruce, nasedli na babetu a nasadili to nejrychlejší tempo!!!

"Óóóóó, no tak to je žůžo," říkal si Kevin. Pevně se lepil svým slizem k ruce té příšery a doufal, že tento okamžik nikdy neskončí.

Kevin se za celou jízdu ani jednou neschoval do ulity a opravdu věřím, že jsme mu splnily jeho tajný sen, že mohl pocítit takovou rychlost. Pak jsme ho vysadily na stejném místě, jako jsme ho nabraly, přece bysme mu nezkazily jeho jistě dalekou tůru a odfrčely domů. Doufám, že to jednou bude vyprávět svým vnoučatům :).







Barbora Dolejšová 4.B

středa 17. září 2014

Resslovka ve Francii

V prvním zářijovém týdnu se žáci ČAO podívali do jednoho z nejkrásnějších měst Evropy, kterým nebylo žádné jiné než Paříž. První den jsme se od brzkého rána věnovali nejstarší části Paříže, kterou je ostrov Île de la Cité, kde jsme viděli také katedrálu Notre Dame. Po návštěvě katedrály jsme šli relaxovat do Lucemburské zahrady. Následně jsme se jeli ubytovat a připravit na následující den.

Druhý den byl věnován tomu nejdůležitějšímu – EIFFELOVĚ VĚŽI. Strávili jsme u ní půl dne, kdy jsme mohli vystoupat na vrchol věže a také pořídit pár pěkných fotografií. Naší další zastávkou byla moderní obchodní čtvrť La Défense. Tam jsme se podívali do velkého obchodního centra „Les Quatre Temps.“

Nevěnovali jsme se jen Paříži. Ve středu jsme se jeli podívat do normandského městečka Étretat sousedícího s kanálem La Manche. Při cestě zpět do Paříže jsme se krátce zastavili ve městě Rouen.

Další den byl pro nás více vědomostní, navštívili jsme různá muzea a galerie. Nejprve jsme se vydali na návštěvu Musée d'Orsay, ve kterém jsme viděli spoustu zajímavých obrazů. Poté jsme navštívili Rodinovo muzeum, kde jsme obdivovali sochy tohoto umělce. A na závěr jsme se podívali do Invalidovny, kde jsme se poklonili hrobce Napoleona Bonaparteho. Abychom celý den nevěnovali jen umění, v závěru jsme navštívili bulvár Champs-Élysées, kde jsme mimo obchodů viděli i Vítězný oblouk.

Předposlední den jsme se podívali do muzea Louvre, kde jsme obdivovali sochy a obrazy (zejména Monu Lisu). Po vyčerpávající procházce muzeem jsme se přesunuli na Montmartre s kostelem Sacré-Coeur. Nezapomněli jsme samozřejmě na Moulin Rouge a známý bulvár Rochechouart.

Při návštěvě Paříže nesmíme opomenout zámek ve Versailles, na který jsme se jeli podívat poslední den. Čas jsme věnovali interiéru a také exteriéru zámku. Několik hodin jsme strávili v zámeckých zahradách, kde jsme viděli několik fontán. Zlatým hřebem našeho výletu do Francie byla noční projížďka lodí Bateaux Mouches po Seině.

Za tento týden s nezapomenutelnou atmosférou bychom chtěli poděkovat profesorkám Marcele Kostohryzové, Zoře Herzové, Mileně Procházkové a Zdeně Wittlerové. Budeme se těšit na další zahraniční zájezdy pořádané naší školou, rozhodně stojí za to!

Robert Herink, 3. F
 

profesorky Z. Wittlerová, M. Kostohryzová, M. Procházková a Z. Herzová

skupina studentů v La Défense

studenti 3. F u moderní fontány

studenti na lodi Bateaux Mouches
 

úterý 16. září 2014

A jak začíná váš školní rok? ;)

Zeptala jsem se svých dvou spolužaček, jak začal jejich nový školní rok. A zde máte něco z toho, co mi odpověděly.


1)    Jaký byl váš první den ve škole?

Z: Nevím, nepamatuji si ho.

K: Klasicky jsem přišla jako poslední do třídy a musela jsem si sednout do první lavice uprostřed, takže hrozné.

2)    Už vás za tak krátkou dobu ve škole stihlo něco vytočit?

Z: Ano, hnedka první den, kdy jsme se již po čtvrté seznamovali s řádem učeben.

K: Ano, nedostatek hezkých kluků v naší třídě.

3)    Jak se cítíte v roli čtvrťáka?

Z: Nijak výjimečně, jen každý den, každou hodinu, od každého profesora slyším slovo maturita.

K: Přestaly existovat fronty v bufetu, je fajn být vždycky první.

4)    Už máte jasno, z čeho chcete maturovat?

Z: 100% vím tři předměty, o jednom se ještě rozhoduji.

K: Ano, vím všechny čtyři.

5)    Co vaše příprava k maturitě, jak jste na tom?

Z: Ještě je brzy, zatím mám jen nějaké materiály od spolužáků, co již odmaturovali.

K: Velmi špatně, ještě jsem nezačala.

6)    Všimli jste si nějakých nových změn v prostorách školy?

Z: Ano, nové vybavení třídy 204 a nové počítače.

K: Ano, ty strašné windows 8 v počítačích.
 
                                                                       Ehrenbergerová, Kovaříková, Lekešová

 

středa 10. září 2014

KEEP CALM AND PASS MATURITA EXAM!

Letošnímu roku náhle přibyl čtvrtý rozměr!


Poslední středoškolské prázdniny za námi a rok plný starostí a dohánění veškerého učiva před námi. NADĚJNÉ VYHLÍDKY!
 
Všichni učitelé nám už od prváku marně vtloukají do hlavy, abychom se učili průběžně, ale proč bychom to dělali, že? Vždyť je dost času! Není kam spěchat!
 
Ještě loni tomu tak možná bylo, ale teď už všichni "přeživší" přemýšlí jinak...


 
MATURITA: Start, kdo bude první?
 
  • Všichni se jí bojíme, stihneme se ještě doučit, co jsme už dávno měli umět?
  • Proč nikdy neposloucháme, když nám někdo radí?
  • To se vážně nedá stihnout, ale co, je teprve září, času dost...
  • Na konci nám přeci zbývá k dobru svaťák, všichni  o něm mluví, někdo jako o spáse, jiný jako o ještě horším týdnu, než maturitním. Tolik nervů zastoupených v řadě za sebou v tak krátkém časovém období, tomu se prý jen tak něco nevyrovná. A stejně mám takové tušení, že někomu stačit nebude...
  • Máme jim věřit? Vážně je maturita krvelačná saň? A když ano, jak s ní zatočit?
  • Je to jako každý den na startovní čáře, jen bez toho výstřelu, nebo že by?...
  • Abychom se vážně začali učit? A má to vlastně smysl? zatím to ještě zvládáme, ale co za týden, příští měsíc? 
  • Co nás lákalo být tak rychle dospělí?
  • Proč starosti tak strašlivě válcují radosti? 


Ale to by bylo, aby nás MATURITA dostala! Zúročíme co se dá, my přece krutý boj
s Resslovkou vyhrajeme! :-)

Barbora Kotyzová, 4. D