Člověk by už pomalu ani nevěřil, že ještě před osmnácti dny byly prázdniny. Ironií osudu je, že volný čas ubíhá zdánlivě rychleji, než chvíle strávené ve školních lavicích. Se skoro třítýdenním odstupem vnímám jistou absenci bezstarostnosti, kterou byly protkány ony kýžené dva měsíce klidu a relaxu.
Stesk po letních zážitcích se dostavuje hlavně při pomyšlení, že již za pár měsíců se budu nadmíru potit u maturitních zkoušek. Plavky nahradí antidepresiva, hromada prášků na posilnění mozkové činnosti a samozřejmě velké množství antiperspirantů, poněvadž až začne hlava zpracovávat všelijaké údaje, tělo se nadře též.
Zkoušku dospělosti raději ponechám na malý okamžik o samotě a vrátím se do parných dnů července a srpna. Dobrodružství započalo hned od prvního dne prázdnin. Dorazila jsem do Moldávie, hlavního města Kišiněvu. V následujících pár hodinách jsem si stihla povšimnout patrných rozdílů v chování místních občanů. Jezdím tam každoročně, takže vím, že se mentalita značně liší od té české, ale s každou další návštěvou zaregistrovávám mnoho nových postřehů. Líbilo se mi, jak jsou živější, otevřenější a spontánnější oproti lidem v ČR.
Samozřejmě, že nemůžu čistě jenom na základě mých pocitů tvrdit, že někdo se dokáže více bavit apod., něco to však může vypovídat o dané kultuře, třebaže v malém měřítku. Co jsem obdivovala bylo to, jak je většina z nich srdečná, i když se země potýká s velkými ekonomickými a politickými problémy, takže by teoreticky mohli být tak trochu napruzení a skeptičtí ke všemu.
Kromě toho jsem byla vždy mile překvapena během cesty do této maličké, byť zajímavé země. Obvykle v autobuse bývá ticho, cestující se spolu nebaví, panuje tak trochu laxní nálada, jenže to v tomto případě neplatí. Všude totiž vládla příjemná atmosféra protkána tlacháním a melodií hudby. Jela jsem sama, nicméně, sama jsem se rozhodně necítila. Jakýsi pán mi nabídl slunečnicová pražená semínka, poté jsem s někým diskutovala o tom, jaké to je žít v cizině atd. Zkrátka, pokaždé mě to něčím obohatilo.
Značnou část prázdnin jsem strávila ještě v Rumunsku a Řecku, kde žijí lidé podobného ražení jako v Moldávii, takže jsem si mohla opět užít pohodovou společnost, krásnou přírodu a výjimečnou kulturu.
Po dvou měsících mimo Česko byl docela šok vrátit se do starých kolejí. Ani ne tak kvůli té strašné monotónnosti, ale spíše nerudnosti Pražanů. Vítej, světe zamračených ksichtů v MHD a nejenom!
Samozřejmě, že nemůžu čistě jenom na základě mých pocitů tvrdit, že někdo se dokáže více bavit apod., něco to však může vypovídat o dané kultuře, třebaže v malém měřítku. Co jsem obdivovala bylo to, jak je většina z nich srdečná, i když se země potýká s velkými ekonomickými a politickými problémy, takže by teoreticky mohli být tak trochu napruzení a skeptičtí ke všemu.
Kromě toho jsem byla vždy mile překvapena během cesty do této maličké, byť zajímavé země. Obvykle v autobuse bývá ticho, cestující se spolu nebaví, panuje tak trochu laxní nálada, jenže to v tomto případě neplatí. Všude totiž vládla příjemná atmosféra protkána tlacháním a melodií hudby. Jela jsem sama, nicméně, sama jsem se rozhodně necítila. Jakýsi pán mi nabídl slunečnicová pražená semínka, poté jsem s někým diskutovala o tom, jaké to je žít v cizině atd. Zkrátka, pokaždé mě to něčím obohatilo.
Značnou část prázdnin jsem strávila ještě v Rumunsku a Řecku, kde žijí lidé podobného ražení jako v Moldávii, takže jsem si mohla opět užít pohodovou společnost, krásnou přírodu a výjimečnou kulturu.
Po dvou měsících mimo Česko byl docela šok vrátit se do starých kolejí. Ani ne tak kvůli té strašné monotónnosti, ale spíše nerudnosti Pražanů. Vítej, světe zamračených ksichtů v MHD a nejenom!
Mikaela Rotaru
