Hlavním tématem, kterým se zabýváme v tomto čísle, je jídlo. A co lépe spojuje Resslovku a jídlo než naše školní jídelna v sousední základní škole. Ta by ale nic nebyla bez jejího personálu, díky kterému nám chutná dvojnásob.
Za pultem u výdeje obědů můžeme každý den spatřit milé paní kuchařky, které s námi velmi rády prohodí pár slov. Proto jsme se vám rozhodli více přiblížit chod jídelny, ale také prozradit něco z osobních zážitků našich kuchařek Dáši (vlevo) a Hanky (vpravo).
Jak zde pracujete dlouho?
Bude to už šestnáct let. Předtím jsme pracovaly v jídelně ve Pštrossově ulici kousek odtud. Nyní je z ní internetová kavárna. Dříve totiž děti musely chodit na obědy až tam, ale bývalá paní ředitelka ZŠ se zasloužila o vybudování nové jídelny z prostorů tehdejší ředitelny. A díky tomu pracujeme společně s Dášou a paní hospodářkou zde.
Jakou jste vystudovala školu?
Jsem vyučená kuchařka. Původně jsem sice chtěla na hotelovou školu, ale to nešlo kvůli rodičům.
V kolik hodin přicházíte do práce?
Jsme tu od půl sedmé a odcházíme po půl čtvrté odpoledne, ale skutečná pracovní doba začíná ráno o půl hodiny později. Chodíme dřív, abychom mohly společně posnídat, dát si kávu a poklábosit.
Nosíte si jídlo, které se nesní, domů?
Je to zakázané, a proto se jídlo, které se nesní, dává do drtičky. Pamatuji si, jak jsme v Pštrossové jídlo, které zbylo, dávaly do malých popelnic „pomejí“ – polovičních popelnic, než jsou na ulicích. 3x týdně si je pak JZD vyzvedávalo a krmilo těmi zbytky zvířata. V nové jídelně se pak z finančních důvodů zavedla úspornější a levnější drtička.
Nosíte si oběd z domova nebo jíte, co uvaříte?
Samozřejmě, stejně jako vám, i nám chutná jídlo, které ten den uvaříme, a stejně jako vy, i my za něj platíme. Samozřejmostí než jídlo začneme podávat, musíme ho ochutnat, aby se nestalo, že nebude správně dochucené.
Kdo vymýšlí recepty a jídelníček?
Vedoucí v kanceláři, ale dříve jsme si recepty vymýšlely samy a to bylo mnohem lepší. Dnes se stane, že máte omáčku dvakrát za sebou nebo že denní nabídka jídel je skoro stejná.
Můžete nám pro zajímavost říct, kolik pytlíků čaje a litrů vody se spotřebuje k obědu?
Čaje se spotřebuje asi půl kila na 500 dětí, což je cca 40 litrů. Máme ale větší pytlíky, váží asi 10 dkg. Vždy záleží na tom, co je v ten den k obědu. Zjistily jsme, že když je moučník, tak se vypije více, než když je salát. Čaje děláme převážně ovocné.
Perete si pracovní oděvy doma?
Ne, máme zde na to prádelnu, takže nemusíme oblečení nosit domů.
A na závěr bych se vás ráda zeptala, zda vaříte s láskou?
Ano, vaříme a jsme moc rády, když vám chutná.
Kristýna Baborová
„Ženy v pokušení“ a „Muži v naději“ jsou české filmy, které režíroval Jiří Vejdělek. Oba jsou natočeny osobitým způsobem scénáristy a režiséra. Těžko je hodnotit, protože každý z nich poukazuje na něco jiného. „Ženy v pokušení“ se dostaly do kin roku 2010. Svou vtipností a generační neupjatostí si udělaly mnoho příznivců. Eliška Balzerová hraje matku Vilmu. Naprosto obdivuji její herecký výkon, kvůli její nespoutanosti. O rok později vyšli do kin „Muži v naději“. Když bych je měla ohodnotit, tak bych řekla, že více mě zaujaly „Ženy v pokušení´´. Film byl vtipný již od samého začátku. A jsem žena, takže je mi bližší. Ale slýchávám spíše opačný názor, než mám já. „Muži v naději“ jsou obrazem mužského smýšlení a je tam do detailu vykreslena mužská povaha. Určitě oba doporučuji zhlédnout. Myslím si, že české filmy v poslední době nabývají svého vrcholu. Já ve svém věku raději preferuji americké komedie, ale pomalu přicházím na chuť i českým filmům. 
